Willeke van Staalduinen, AFEdemy, Academy on Age-Friendly Environments in Europe B. V.
V rámci projektu SDD (Smart for Democracy and Diversity) vytváříme scénáře výukové hry založené na životních příbězích lidí, kteří se cítí nebo jsou diskriminováni.
Dnes pokračujeme s Gianpaolem, který spoluzakládal italské LGBTQ+ hnutí a poví nám více o diskriminaci a nenávistných projevech, které zažívá.
Seznamte se s Gianpaoloem
Gianpaolo je téměř sedmdesátiletý Ital, katolického vyznání, který pracuje jako novinář. Pochází z oblasti jezera Lago di Garda v severní Itálii. Je spoluzakladatelem italského hnutí LGBTQ+, bývalým senátorem a členem Parlamentního shromáždění Rady Evropy.
Gianpaolo během svého života zažil mnoho diskriminačních situací. Hned poté, co se v druhé polovině 70. let 20. století přiznal k homosexualitě, musel v ulicích svého městečka čelit slovním urážkám, přičemž obyvatelstvo se víceméně rozdělilo na polovinu. Na ty, kteří žádali respekt (k nim patřil i jeden z místních katolických kněží), a na ty, kteří se od něj distancovali, už s ním nemluvili, nebo dokonce šířili lži o jeho životním stylu. Nejtěžší bylo čelit společenskému tlaku vyvíjenému na jeho rodiče, oba z dělnické třídy, kteří se museli vyrovnat s něčím pro ně nevídaným. Tyto zkušenosti vedly Gianpaola a další k tomu, že začali organizovat hnutí homosexuálů a začali být politicky aktivní. V prosinci 1980 spoluzaložil jednu z prvních místních skupin na Sicílii přidruženou k organizaci Arcigay, dodnes největší italské organizaci pro práva homosexuálů. Gianpaolovu práci a vznik skupiny provázely fyzické útoky pravicových extremistů proti Gianpaolovi. Když pak byli kvůli svému vztahu zabiti dva mladí gayové, začali se Gianpaolo a jeho přátelé bát o život. Gianpaolo říká: „Bál jsem se, že mě také zabijí.“ Vzpomíná, jak policie nejprve nechala pravicové extremisty „dělat jejich špinavou práci“ a pak zasáhla, aby údajně pomohla napadeným.
V souvislosti s bojem proti nenávistným projevům, a v tomto konkrétním případě proti nenávistným projevům vůči LGBTQ+, Gianpaolo zmiňuje spíše kolektivní snahu italského gay hnutí než odpovědi jednotlivých obětí. Když gay komunita čelila krizi AIDS, který byl označen za „nákazu buzerantů“, reagovala tak, že se ujala vedení rozsáhlé informační kampaně mezi homosexuály ve školách, městech a obcích, aby propagovala používání kondomů.
Podle Gianpaola je kontrainformace jako dlouhodobá strategie klíčová. V tomto případě vedla k úspěšnému zapojení tisíců lidí, kteří se dokázali propojit, přesvědčit lidi a vytvořit společenskou a politickou většinu na principu, že virus nezávisí na sexuální orientaci, ale na sexuálních praktikách, ať už homosexuálních, nebo heterosexuálních.
Podle Gianpaola bylo klíčovou a v posledku úspěšnou strategií vybudovat vítězné masové hnutí, které by vedlo kampaně, obhajovalo, studovalo, informovalo, vyučovalo, účastnilo se veřejných debat a konferencí, znásobovalo dopad informací, lobbovalo u médií a politiků, diskutovalo s katolickou církví i dalšími církvemi. Lidé zasažení anti-LGBTQ+ diskriminací nakonec zvítězili – podařilo se jim dosáhnout svých cílů, jimiž bylo odbourání předsudků a stereotypů souvisejících s HIV a získání bezplatných léků a lékařské péče pro nakažené. Jejich argumenty začaly být uznávány veřejným míněním, médii i politiky.
Gianpaolo zůstal politicky aktivní v antidiskriminační politice i v novém tisíciletí. V roce 2007, kdy byl senátorem, vystoupil během debaty v Senátu o zrušení trestu smrti v italské armádě s argumentem, že odmítnutí přijmout rozkaz k smrti je kromě práva také povinností, a vyjádřil solidaritu vojákům, kteří dezertovali z ozbrojených sil. Následujícího dne jeden z předních italských konzervativních deníků uveřejnil na titulní straně článek podepsaný redaktorem listu, v němž se píše: „Senátor Silvestri je zakladatelem Arcigay a miluje dezertéry. Možná proto, že když utíkají, nabízejí svůj zadek.“ Po čtyřech letech soudních sporů byl redaktor shledán vinným z homofobie a musel Gianpaolovi zaplatit odškodné 50 tisíc eur.
Seznamte se take s:
