Willeke van Staalduinen, AFEdemy, Academy on Age-Friendly Environments in Europe B. V.
V rámci projektu SDD (Smart for Democracy and Diversity) připravujeme vzdělávací herní scénáře založené na životních příbězích lidí, kteří se cítí nebo jsou diskriminováni.
Dnes začínáme prvním z pěti osobních příběhů, které jsou zveřejněny ve sborníku SDD. Příběhy budou zveřejňovány každé čtyři týdny. Brzy toto pokračování skončí, následovat budou herní postavy hry SDD.
Seznamte se s Tobiasem
Je mu kolem dvaceti let a v současné době žije ve velkém německém městě. Vyrůstal a chodil do školy se svými sourozenci v bavorském městysu, respektive větší vesnici. Po absolvování střední školy brzy opustil místo, kde žil, a přestěhoval se za studiem jinam. Jeho otec je černoch a pochází z Nigérie, matka je běloška. Jednou ročně navštěvuje Nigérii, aby se setkal se svou rodinou a známými. Jeho rodina také nějakou dobu žila ve Francii. Sám sebe popisuje jako politicky aktivního člověka a zajímá se o humanitní vědy.
Tobias zdůrazňuje, že jako jeden z mála černochů ve škole i v každodenním životě se vždy cítil velmi exponovaný. Rasistické poznámky, zejména urážky, byly na denním pořádku, co si pamatuje. Popisuje je jako běžné a potenciálně všudypřítomné. Když mluví o svém mládí, je viditelně rozčilený. Říká, že ve velkoměstě se žije mnohem lépe než na vesnici, kde vyrůstal. Velkoměsto je totiž liberálnější, říká, a už se necítí tak vystaven nebezpečí.
V mládí byl opakovaně rasisticky urážen, a to dokonce i svým učitelem, takže měl pocit, že s tím musí něco udělat. Teprve rozhovor mezi jeho matkou a ředitelem školy dokázal učitelovo chování zastavit. Tobias vzpomíná na útoky a rvačky, například při veřejných akcích. Je si jistý, že tyto útoky byly často rasově motivované. Vzpomíná si také, jak lidé přecházeli na druhou stranu ulice, aby nemuseli projít kolem něj.
Příklady diskriminace z mládí se netýkají jen jeho samotného. Jeho otce
během jeho čtyřicetikilometrové cesty do práce téměř každý den zastavovala policie a často kvůli tomu přicházel pozdě. Také Tobias má s policií mimořádně negativní zkušenosti. Opakovaně ho bezdůvodně zastavovali jako jediného v davu. Jednou se musel na stanici podrobit osobní prohlídce s rukama nad hlavou. Tuto proceduru popisuje jako stigmatizující, protože v městysu, kde žil, ho znalo mnoho lidí. Při jiné příležitosti byl jednou večer s několika přáteli zastaven na nádraží. V té době mu bylo 17 let. Policie se zaměřila zejména na něj a našla u něj velmi malé množství marihuany. Byl odvezen na policejní stanici a několikrát prohledán. Při rozhovoru s matkou mu bylo zakázáno mluvit francouzsky. Policisté se poté vydali do jeho domu. Jeho matka tam již nebyla, protože byla na cestě na policejní stanici. Přesto policisté, i když na to neměli zákonné právo, vstoupili do bytu a začali prohledávat jeho pokoj. Tuto zkušenost popisuje jako traumatizující a uvádí, že se dodnes při kontaktu s policisty cítí velmi nepříjemně.
Jeho otec ho brzy naučil, že se musí bránit a prosadit. Tobias říká, že přátelé vždy stáli při něm. Naopak cizí lidé mají často tendenci takové situace ignorovat.
Nedůvěřuje policii a je skeptický k ostatním institucím. Přál by si, aby věděl o podpůrných službách, když byl mladší a čelil diskriminaci, ale o jejich existenci tehdy nevěděl. Za pozitivní aktivity považuje například informační akce pořádané ve školách. Předpokládá, že velká část rasistické diskriminace je způsobena neznalostí, a doufá, že tyto vzdělávací iniciativy tuto situaci změní. Obecně se v Německu necítí dobře. Říká, že tam opravdu neplánuje zůstat. I když oceňuje stabilní německý trh práce a uvědomuje si, že pokud by zůstal, má to určité finanční výhody, nechce se cítit stále zranitelný. Návštěva Nigérie je pro něj příjemná, jedním z důvodů je, že nevyčnívá kvůli barvě pleti, což považuje za uvolňující.