Willeke van Staalduinen, AFEdemy, Academy on Age-Friendly Environments in Europe B. V.
V rámci projektu SDD (Smart for Democracy and Diversity) vytvoříme scénáře výukové hry založené na životních příbězích lidí, kteří se cítí nebo jsou diskriminováni.
Dnes pokračujeme s Marion, dcerou romské matky a portugalského otce, která nám poví více o diskriminaci a nenávistných projevech, které zažívá.
Seznamte se s Marion
Marion žije v portugalském městě Coimbra. Je jí 61 let a má již pravnoučata. Její matka je romského původu a otec je Portugalec. Rodina její matky pochází z Lisabonu a všichni její romští příbuzní, kteří žijí v Lisabonu, jsou zaměstnáni (většinou mají práci v průmyslu) a jsou dobře sociálně integrováni. Marion, hrdá na svůj romský původ, má pocit, že romská komunita v Coimbře není jednotná. Podle ní se Porto, Lisabon a Leiria liší, protože tamní romské komunity naopak
drží pohromadě a uskutečňují mnoho iniciativ souvisejících s jejich tradicemi. V Coimbře má Marion více neromských než romských přátel.
Od roku 2008 se Marion podílí na několika inkluzivních projektech, přičemž rok a půl pracuje na plný úvazek, zatímco předtím dostávala granty nebo dotace na školení. V době, kdy vykonávala práci uklízečky v domácnosti, měla nárok na snížené sociální dávky. Poté rok a půl pracovala v sociální oblasti. Její manžel prodává pečivo z přívěsu, ale pandemie mu podnikání velmi ztížila.
Když byly její děti malé, zažila mnoho diskriminace.
Ve svém povídání zmiňuje dva konkrétní případy, které jí utkvěly v paměti. Vzpomíná si, jak byla v dětské nemocnici se svou dcerou, která měla vysoké horečky a zvracela. Čekárna v nemocnici byla přeplněná. Když si stěžovala, že vyšetření trvá příliš dlouho a že její dcera je velmi nemocná, pracovnice u přepážky jí odpověděla: „Vy cikáni máte ve zvyku sem přijít a myslet si, že o vás musí být hned postaráno.“ Pracovnice zavolala lékaře a řekla: „Je tady jedna cikánka, která už křičí, protože chce být vyšetřena.“ Marion odpověděla, že má občanský průkaz a jméno a že se nejmenuje Cikánka. V posledku se tato zkušenost nestala úplně negativní, protože lékař, který nakonec dceru ošetřil, k ní byl velmi milý a řekl jí, aby si z chování pracovnice u přepážky nedělala starosti.
Další případ diskriminace se stal, když byla Marion na procházce se svou matkou. Na balkóně seděla žena, která krmila dítě. Když viděla Marion a její matku, jak jdou kolem, řekla: „Podívej, miláčku. Jez. Támhle je cikánka, která odnáší ty děti, které nechtějí jíst.“ Marionina matka jí odpověděla, že Romové děti nekradou a že by měla být s takovými výroky opatrná, protože i bílí lidé děti týrají. Marion vzpomíná, že její matka měla expresivní způsob vyjadřování, zatímco Marion sama si ráda věci promýšlí, než promluví. Je odhodlaná bránit se jakýmkoli způsobem, ale vždy zdvořile. Pokud by se však Marion ocitla v situaci vážné diskriminace, zavolala by policii.
Mimo svých konkrétních zkušeností si Marion myslí, že v jejím rodném městě Romové nedostávají práci. Členové její rodiny se velmi často hlásí na volná pracovní místa a domlouvají si pohovory, ale nikdy je nikdo nezavolá. Představa, že Romové kradou a nechtějí pracovat, je stále velmi přítomná. Kvůli tomu se někteří členové její rodiny museli přestěhovat do jiného města, aby si našli práci.
Marion s představou nesouhlasí – ba co více, myslí si přesný opak: práce je nejdůležitější součástí života. Mít stanovený čas začátku a konce, znát svá práva a povinnosti je podle ní velmi důležité pro sebeúctu a sebevědomí. Podle jejího názoru je lepší pracovat než být na dávkách, zejména proto, že dávky nejsou dostatečné a vedou mnoho lidí k páchání trestné činnosti nebo k zapojení do pochybných obchodů, což opět diskredituje obraz Romů.
Seznamte se rověnž s Tobiasem:
